Jak je důležité užít si vlastní dno a proč si jej musíme uvědomovat

Asi to všichni znáte. Sedíte na posteli, pláčete, srdce vám buší, hlavou poletují myšlenky, proč se vám děje zrovna to, co se vám děje. A hlavně, proč se to děje zrovna vám!!? Občas cítíte vnitřní třes a máte pocit, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Už je to tady zase. Depka. Moje občasná přítelkyně, která chodí na návštěvu vždycky v ty nejméně vhodné okamžiky. Není důležité, co tento stav spustilo. Vždy má stejný průběh. Nemohu jíst, nemohu spát, celé noci se třesu a moje mysl nedokáže přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím, že mám problém a jak ho asi vyřeším.

 

Pomoc kamarádům i jejich přátelům

Setkávám se poslední dobou s tím, že mi i moji kamarádi píšou, že mají depresi, nic se jim nechce a prosí mě o radu, co mají dělat.

Před několika lety mi volala kamarádka s pláčem: „Veru, jsem v háji. Nejím, nespím, moc se bojím, co bude a vůbec nevím, co mám dělat. Poradíš mi, prosím, jak se mám uklidnit?“

Tato moje kamarádka zrovna prožívala nehezké chvíle. Rozešel se s ní partner po 16 letech žití ve společné domácnosti, mají spolu 3 děti, spláceli úvěr na rodinném domku a plánovali si krásnou budoucnost. Bohužel, jak už to tak bývá, ten její partner se jí přiznal, že už 3 roky má poměr s jinou ženou a nyní s ní čeká dítě a chce se k ní odstěhovat.

Když mi toto kamarádka vyprávěla, úplně se mi tajil dech, protože jsem se do její situace vžívala. Chtělo se mi jí poradit, ať se na to vykašle, vždyť je to přece silná žena, která jistojistě oslní jiného a lepšího muže, který za to bude stát. Ale mlčela jsem a jen jsem naslouchala. Napadaly mě různé rady, které bych jí mohla poskytnout, ale věděla jsem, že tohleto jí poradí každá kamarádka. Ona ode mě chtěla slyšet něco moudřejšího a ne tuctovou radu, protože věděla, že jí vždycky poradím dobře.

Po pár měsících jsem byla v kontaktu s kamarádem, který se mi svěřil, že přišel o práci a že vůbec neví, co má dělat, protože nic jiného dělat neumí. Vždyť se tím živil celý život, práce ho bavila a hlavně má doma rodinu a ženu na rodičovské dovolené. Kdo je teď bude živit, když přišel o práci? Kdo se postará? A hlavně – kde sežene takhle dobře placené zaměstnání, které ho navíc bude aspoň trochu bavit?

Opět mě napadaly odpovědi typu: „Ale prosím Tě, dneska seženeš práci jak nic. Šikovní kluci se upíchnou všude. Když budeš chtít práci najít, tak nějakou určitě najdeš, hlavně mi tu, prosím, nebreč, vždyť jsi chlap!“ Ale opět jsem i tentokrát moc dobře věděla, že tohle můj kamarád opravdu slyšet nechce.

Jak dny a měsíce plynuly, byla jsem v kontaktu se spoustou svých kamarádek a kamarádů, kteří se mnou řešili nejen problémy své, ale také i svých známých. Ačkoliv jsem věděla, že takhle radit nemohu, zvlášť když ty lidi ani neznám, sdílela jsem s nimi alespoň malý návod, jak to dělám já.

Lekce i pro mě

Netrvalo dlouho a byla jsem v podobné situaci i já. Jak popisuji ve svém eBooku nebo také ve svém osobním příběhu, prošla jsem si v roce 2018 rozvodem, stěhováním a soudem o děti. Sice to nakonec všechno dopadlo jak nejlépe mohlo, ale i já jsem na vlastní kůži pocítila to pomyslné dno plné strachu, beznaděje a pláče.

Byly noci, které ačkoliv byly teplé, já spala ve svetru, teplých kalhotách a ponožkách, protože jsem se celou noc třásla strachem. Strachem, co mě čeká, když opravdu od manžela odejdu. Budu mít kde bydlet? Uživím sebe a své děti? Neskončím někde v azylovém domě nebo v horším případě pod mostem?

Nedokázala jsem myslet na nic jiného

Byla jsem doslova zacyklená ve svých myšlenkách na to, co se děje a hlavně co se teprve dít bude. Byla jsem plná přemýšlení a katastrofických scénářů, jak o děti přijdu, jak je budu vídat jednou za 14 dní o víkendu, jak se nebudu schopná uživit a skončím mezi bezdomovci. Úplně jasně jsem viděla, jak nemám peníze a musím tvrdě pracovat za pár korun, abych měla aspoň na obyčejné bydlení. Celé noci jsem plakala a cítila beznaděj. A abych náhodou z tohoto svého zacyklení na chvilku nevyskočila, chodily mi denně ještě situace, které tyto stavy umocňovaly.

Každý den jsem chodila do práce s pocitem, že brzy to všechno může být jinak. Po venku jsem se procházela a dýchala vzduch, který mi dělal sice moc dobře, ale zároveň vůbec nepomáhal mým starostem. Jak z toho ale ven?

Pak jsem si to uvědomila. Vždyť teď jsem přece v situaci, ve které se nacházeli všichni ti moji kamarádi, kteří mě žádali o radu. Poradit s nadhledem jsem jim uměla, ale díky tomu, že když se v té stejné situaci sama ocitám, najednou mi nejde přemýšlet příliš racionálně.

A tehdy jsem věděla, co s tím

Musela jsem si sama v sobě porovnat, že se teď nacházím v tomto bodě. Uvědomovala jsem si, že mi je zle nejen psychicky, ale už i fyzicky. A také mi docházelo, že jsem si tento stav sama vybrala. S oblibou jsem sama říkávala, že přece každý den máme na výběr, zda se budeme cítit dobře nebo špatně, tak proč jsem si na to teď nevzpomněla? Vždyť přece je super si uvědomit, že teď právě jsem na tom špatně a měla bych se na sebe dívat spíše s laskavostí, než se odsuzovat, jak hrozná jsem, protože zrovna teď se mi nic nedaří.

Odsouzení přece nevede nikdy k ničemu. Každý má právo cítit se občas mizerně. Každý má právo dostat se do depresivních stavů. Je super myslet pozitivně, ale ne vždy to jde. Nemůžeme se přece přetvařovat a říkat každému, že se máme skvěle a báječně a úžasně, když uvnitř naše duše trpí a pláče. Ano, je fajn se mít dobře, ale je naprosto v pořádku cítit se i zle.

 

Nezůstávat tam ale dlouho

Proces deprese a jejího uvědomění je velice důležitý. Ale mnohem důležitější je, abychom na tom pomyslném dnu nezůstávali dlouho. Jakmile si užijeme pár dní sebelitování a do sytosti se v něm „vyrochníme“, přijde čas, abychom opět vstali a začali makat.

Když se vrátím ke své tehdejší situaci (bylo jich určitě víc a stále se ještě občas nějaká objeví, tuto jsem vybrala pouze jako takový ochutnávkový vzorek), tak tato konkrétní trvala docela dlouho. Troufám si říct, že i několik týdnů. Pak jsem si ji tedy sama uvědomila, jak jsem zmínila výše, vědomě jsem se politovala, jaká jsem chudinka a jak to mám těžké a nikdo jiný to takhle těžké určitě nemá. A jak se nacházím ve velice těžké životní situaci, kterou si nikdo neumí ani představit.

Tak. A teď už ale končím, musím začít zase normálně fungovat. Začala jsem tím, že jsem se svěřila svému blízkému okolí, jak na tom jsem a že moc nevím, co s tím. Už tohle pro mě byla obrovská úleva, i když jsem se necítila úplně nejlépe, když si to neumím vyřešit sama. V podstatě jsem se dost styděla i za to, že vůbec nějaký problém mám. Což jak jsem si vzápětí uvědomila, byl jeden z mých velkých bloků.

Vždy jsem si myslela, že je ostuda žádat o pomoc a chtěla si vše vyřešit sama. Málokdy jsem o jakoukoliv pomoc žádala a dokonce odmítala i ty nabídnuté. Přitom jsem paradoxně tak ráda pomáhala svému okolí! Ovšem takhle by to asi nešlo do nekonečna. Pomáhat ostatním je sice moje vášeň, ale nechat si pomoci od ostatních a umět si o tu pomoct sama požádat není vůbec žádná hanba.

Pomoc od ostatních

Když jsem si tohle v sobě porovnala, věci se daly do pohybu. Moji známí mi poradili, kam si mám zajít co vyřídit, kam co poslat, kam zajet, co podepsat, co vytisknout a tak dále. Zašla jsem si tedy na příslušné úřady a odtud už mě vždy někdo nasměroval někam dál. A už jen tím, jak jsem tyto kroky dělala, přicházely vlny úlevy a velké vděčnosti za vše, co umím, co mám a co pro mě kdo dělá.

Uplynulo pár měsíců a já byla přestěhovaná, šťastně rozvedená a také na péči o děti jsme se krásně dokázali domluvit. Všechno se najednou obrátilo k dobrému, v tehdejší práci se mi dařilo a já byla na začátku úplně nového života, který se mi najednou otevíral. Svou cestu popisuji detailněji ve svém eBooku.

 

A co příběhy mých přátel?

Schválně si to nechávám až na konec 🙂

Moje kamarádka, která byla v háji z toho, že ji po 16 letech opustil partner, se během pár dnů vzchopila, pustila se do kurzu osobního rozvoje, začala pracovat na své sebelásce a ženství, partnerovi odpustila, protože pochopila, že ani ona nebyla dokonalá, když svůj život zasvětila jen dětem a na něj měla velice málo času. Pracovala intenzivně hlavně na sobě a svému přístupu k ostatním a po necelých dvou letech si našla nového přítele, dokonce s dost podobným příběhem 🙂 A když je občas potkám, vyzařuje z nich něco, co jsem u ní dříve vůbec neznala. Společně působí, jako by se hledali tak dlouho, až se konečně našli.

A můj kamarád, který přišel o práci, se potřeboval pár dní pořádně politovat. Pak ale zavolal nějakému svému známému, popsal mu svou situaci a hádejte co. Ten jeho známý zrovna hledal kolegu ke svému podnikání. Takže můj kamarád je teď nejenže šťastný v nové práci, ale dokonce si o dost polepšil i finančně.

Tyto dva příběhy krásně ukazují, jak se sny plníjak je důležité nejdříve uzavřít jedny dveře, aby se mohly otevřít druhé.

A ještě jedno ponaučení z toho všeho plyne: když nevíte, jak dál, někomu zavolejte, poproste o pomoc a uvidíte, jak se věci najednou dají do pohybu 🙂

Veronika Hénová
"Jsem žena, máma dvou dětí a holka plná optimismu, která miluje život. Vytvořila jsem online kurz Najdi svoje poslání a otevři se hojnosti a jsem také autorkou eBooku Najděte svůj vnitřní klid. Mou doménou je právě ten vnitřní klid a jedinečná schopnost předávat ho ostatním. S radostí a nadšením pomáhám lidem najít to pozitivní ve zdánlivě negativních situacích." Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Cesta z dlouhodobé nespokojenosti k vyrovnanému životu?

    Přečtěte si příběh, kde popisuji svou cestu ke šťastnému a spokojenému životu, který je naplněn vnitřním klidem a pohodou.

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Uvidíme se i na Facebooku: